Venku šero padal sníh a já koukal do polí,
strašná rána, rychlej shon, až mě srdce zabolí.
Chvíli tma, pak nával světla a já oči otevřel,
první pocit probuzení a pak jsem jí uviděl.
Chvíli ležím, pak jí říkám: No tak táhni mrcho dál,
zas jen mlčím, nenaříkám, kdopak by se smrti bál.
Stromy šumí, listí padá, se zimou se potácím,
kráva čumí co se děje, zády se k ní obracím.
Je to smrt a žádnej přelud, jenom mlha v okolí,
stalo se to, byla zima a já koukal do polí.
Proč mě pocit konce svírá, proč se smrtí domlouvám?
"Chvíli ještě chci tu zůstat". Do očí jí namlouvám.
Co to vidím? Je to sen? Možná pouhý mrtvý klam,
ona brečí. Co se děje? Tenhle pocit dávno znám.
Slzy v očích, vrásky v čele, ufňukané divné nic,
ona brečí, já jsem v křeči. Najednou je děsnej hic.
Už jsem toho viděl dost, tak se zvednu a chci stát,
kouknu dolů, chytnu zlost a svý tělo vidím spát.
Kolem auta policejní, záchranka a padlej strom,
proč jsem stál až příliš blízko? Proč na mě spad zrovna on?
Proč se konce nebojím? Proč se nechci vrátit zpět?
Jenom čtyři můžou zůstat, na mě padlo číslo pět.
moooc silný... ace
OdpovědětVymazat